Bylo nebylo jedno
království za devatero horama, devatero řekama a devatero kolejema a
v tomto království byl zoufalý přebytek alkoholu. Proto se král Aleš d
frst se svou věrnou družinou rozhodl uspořádat turnaj ve sportu nesjsportovitějším
- a to v lakrose. Sezval na něj tu nejvybranější šlechtu z celé
země..pozvání přijal jak velectěný, všemi vážený a uctívaný vladař a panovník
Adis von Ichstelledirdenarschundduwirstrunterfallen, tak i mladičká
princeznička Stanley de la Chupacabra. Klání
probíhalo po tři dny a hlavně dvě noci a o bolesti hlavy, ranní nevolnosti a
prázdné obaly od léků nebyla nouze. V mázhausech blanenských jsme mohli
vidět hrdé a takřka neporažené barony z předalekého krávloství zvaného
Gusáno, připravujíc se na nastávající duely víc než pečlivě, mladičkou šlechtu
z nedalekého království Holešovského stejně jako ostřílené alko-bojovníky
z družiny vévody Háthíslava. Milé děti, ani naši se neztratili…v čele
s vlajkonošem Pavlíkem s bradou hrdě vztyčenou a rukou svírající
půllitr, kráčeli vstříc světlým zítřkům (a velmi tmavým ránům).
V den první, po
cestě předaleké a úmorné, kdy koně našich dopravních prostředků řehtali až za
hranicí svých možností, jsme dorazili do (v té době) hlavního města říše. Lehce
jsme se občerstvili, znaleckým okem ohodnotili místní chmelový moc a kypré
tvary obsluhujícího personálu (to první hodnotil Pavlík, to druhé Čimír),
vyměnili garderóbu a jali se skolit nepřítele prvního – pro ostatní neznámého,
ale pro nás již poznaného – družinu zvoucí sebe sama Kurekari. To vám byl zápas
milé děti! Naši bojovníci tuto saň skolili, když jí odsekli (nevím přesně
kolik) hlav, ale ani ona se nedala tak snadno a vzala si celkem (nevím kolik)
našich skalpů. Po první vyhrané bitvě jali jsme se bujaře oslavat a oslavovali
až do rána ránoucího.
A tady milé děti, tady
pohádka končí…protože pak to šlo všechno do takové prdele, milé děti, že to až
hezké nebylo.
Ale pokud ještě nemůžete
usnout, povím vám ještě jednu.
Jak Červíček ke kalhotkám přišel
Bylo nebylo. Byl jednou
jeden chlapeček, říkejme mu třeba Vlastík, a tento Vlastík hučel kudy chodil.
Nebylo radno pohybovat se 1,5
metru kolem něj, protože člověk měl pocit, že je u
vodopádu. A za to, milé děti, za to mohl testosteron.
Když už byli u Vlastíka
doma všichni plyšáci nepoužitelní a všechny papuče prošoupané a proděravěné,
rozhodli se Vlastíkovi rodiče, že Vlastíka přihlásí na lakros, aby se Vlastík
vybil na hřišti a doma měli konečně v čem chodit. Jenže to nevěděli, že
Vlastík je podšívka a plantážník a že se zašije v bráně, kde se bude jenom
flákat a ke konci zápasu se polije vodou a bude dělat, že je zpocený. To bylo
doma překvápko, když se papuče ztráceli vesele dál i když Vlastík chodil na
tréninky skorko pravidelně. Protože rodiče chtěli aspoň jeden víkend
v roce nemít studené nohy a protože si koupili nové saténové tygrované
papuče (které by se jinak v předsíni ani neohřáli) vyslali Vlastíka na
turnaj do velmi vzdáleného města, kde nebyla ani jedna papuča. Když Vlastík
zjistil, že všichni lakrosáci chodí ve smradlavých botech a že v okruhu 15 kilometrů není ani
jedna použitelná papuča, byl velmi, velmi zklamán.
Ale jak praví staré české
přísloví – kde není papuča, tam čert nastrčí ženskou! Tak se i stalo. Smutný
Vlastík šel pít na žal do místní občerstvovny, když tu si k němu přisedla
děvucha lepých tvarů, s popředím takovým, že by ho ani dvě největší
Vlastíkovi papuče neschovali.
A pokud je vám aspoň šest
let děti, tak už to znáte dál sami.
